Skip to Primary Navigation Skip to Site Navigation Skip to Main Content All 3M.com Site Map

Lehká sádra v rámci nadstandardu

úterý 17 leden 2012
V rámci novely zákona o zdravotním pojištění došlo k uzákonění nadstandardní zdravotní péče. Mezi prvními 18 možnými položkami je 9 druhů lehké sádry, které je společnost 3M výrobcem a kterou v podobě, jak ji známe dnes, v 70. letech vynalezla. Lehká sádra je oproti klasické sádře pohodlnější, lehčí a s některými se lze i koupat. Pro pacienta představuje lehká sádra jednoznačný přínos.

Klasická sádra je těžká, mohutná a rozmáčí se ve vodě. Proto se hledala alternativa. Lehká sádra byla původně vyvinuta pro americký fotbal, ale její výhody jí uvolnily cestu do běžné medicíny. Lehkou sádru tvoří tkanina a pryskyřice, která reaguje s vodou a tkaninu vytvrdí. Výsledkem je stabilnější a pevnější fixace než u klasické sádry. Navíc vytvrdne do půl hodiny, zatímco normální sádře to trvá i dva dny. Hlavně pro děti je dobrou zprávou, že se dělá v různých barvách.

Kolem lehké sádry ovšem kolují různé pověry a nepravdy. Práce s nimi je specifická a někteří lékaři mohou mít k podobným novinkám odmítavý postoj. Kritika ale pramení spíše z neznalosti.

Přečtěte si, jaké kolují Mýty o lehké sádře

Zajímavosti z historie: Zlomeniny rovnali už Egypťané

Ošetřování zlomenin popisuje už Hippokrates kolem 5.–3. století před Kristem a udělal to tak dokonale, že v principu platí dodnes. Poté léčení stagnovalo. Až v 15. století byli bradýři, kteří napravovali zlomeniny a vykloubeniny, postaveni na úroveň ostatních řemeslníků.

Znehybňování končetin je však starší než člověk. U opic bylo pozorováno namáčení končetin v blátě a také člověk tuto metodu využíval jako první přírodní obvaz. V papyru z 3 000 let před Kristem je zmínka o léčbě zlomenin nosních kůstek s použitím škrobeného plátna, později se používal také žloutek.

Sádrou se léčilo také již o něco dříve, pravděpodobně již v 10. století arabskými lékaři. Na konci 18. století namáčel profesor Hendrichs končetiny přímo do nádoby s tekutou sádrou. Až holandský polní lékař Antonius Mathijsen popsal roku 1851 sádrový obvaz, jak ho známe dnes.